Čajovna Pod Lipami

28. května 2012 v 19:33 | Kriß E. |  Vymyšleno
Na téma týdne Každodenní šálek čaje

Nikdy jsem neviděla kouzlo čajoven tak, jak ho popisují pera mnohých básníků. Lidé pijící předražený čaj namačkaní jeden na druhého kolem ušmudlaných stolů, ach, jistě. Kdo by nechtěl hledat svou múzu v takovém intimním a vyloženě inspirativním prostředí, sestávajícím mimo jiné také z mokrých bot a orosených deštníků především v období podzimních plískanic.


To kouzlo jsem poprvé spatřila až v době, kdy jsem poprvé vešla do čajovny Pod Lipami. Byla to malá čajovnička, takový drobný podnik zašitý v jedné s postranních uliček na okraji města. Kromě omšelé cedulky nade dveřmi by člověk ubohou čajovnu mohl pokládat pouze za opuštěnou výlohu, přes kterou někdo ve snaze smazat ji ze světa přetáhl rákosovou roletu.
Ovšem uvnitř, uvnitř to bylo něco zcela jiného. Ten nedefinovatelný pocit, jenž člověka ovanul, jakmile vkročil do dveří, každého přiměl, aby se jednou nebo později zase vrátil.
Ve vzduchu se vznášela sladká vůně čaje následována jemnou hudbou linoucí se neznámo odkud. Mezi kulatými stolečky s proutěnými židličkami, které přímo vybízely k tomu, aby je návštěvník označil jako roztomilé, cupitala baculatá majitelka a s dobromyslným výrazem klábosila s hosty jako se starými známými, což vykreslovalo dokonale domáckou atmosféru.
Jmenovala se Lucie, jak jsem později zjistila, ale z nějakého důvodu jí nikdo neřekl jinak než Libuško. Nejdřívě jsem si k ní chodila zlepšit náladu jen tehdy, když mi někdo pořádně hnul žlučí - a že ona zvednout náladu dovedla lépe než kdokoliv jiný - , ovšem s postupem času jsem u ní začínala být pečená vařená. Jestliže jsem si nepřišla dát svůj každodenní šálek čaje - obvykle jahodový se dvěma cukry - vyvolávalo to spekulace, zda mě někdo nezavraždil nebo zda nejsem přinejmenším vážně nemocná.
A pak jsem jednoho teplého červnového odpoledne našla Libušku celou posmutnělou a ustaranou. Žádný vysloveně tragický příběh z amerického dramatu mi nepověděla, nikdo neumíral ani se umřít nechystal, veselo mi však také nebylo. Dozvěděla jsem se, že Libušce končí smlouva s pronajímatelem a ten se chystá prostory čajovny v dohledné době prodat.
K tomu taky o několik měsíců později, už po vystěhování Libušky, došlo. Libuška odjela na druhý konec republiky za svou dcerou a já jsem ztratila jak čajovnu Pod lipami, tak ji, neboť od té doby, co odjela, jsem se s ní nesetkala.
Dnes? Dnes mám svou vlastní malou čajovničku - jmenuje se Pod Jabloní a až na reklamu, kterou se jí pokouším všemožnými způsoby dělat, kde se dá, abych přilákala nové zákazníky, od čajovny Pod Lipami se ničím neliší. V oknech mám rákosové rolety, u drobných kulatých stolečků proutěné židličky a kdykoliv si najdu chvilku času, snažím se povídat si s hosty, kteří ke mně zavítají. A abych se nezapomněla zmínit, uvažuji o tom, že bych se mohla pokusit kontaktovat Libušku a pozvat ji na návštěvu...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 m. m. | Web | 30. května 2012 v 22:18 | Reagovat

A kde že tu čajovnu máš? Čajovny já rada :)

2 Kriß Kriß | Web | 1. června 2012 v 17:44 | Reagovat

[1]: Hledej a třeba ji jednou najdeš... :-)

3 Lilly Lilly | E-mail | Web | 1. června 2012 v 18:40 | Reagovat

Tiež mám rada čajovne ^^
Pekný článok, fakt sa dobre čítal :)

4 hakuka hakuka | Web | 12. června 2012 v 17:23 | Reagovat

Kouzelné :-)Taky bych do takové zašla, odpočinout si a osladit si život. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama